Poznat pocit není vůbec jednoduchá záležitost. Pocity vnímáme celým tělem. Že je nám zima, nebo že máme hlad, poznáme snadno. O něco těžší je poznat, že je mi z něčeho úzko (např. se mi svírá žaludek), těžko (cítím tíhu na ramenou), nebo naopak, že se cítím skvěle a mám radost (cítím se po těle lehce a blaze u srdce). Ale co mnohem jemnější projevy?

V minulém článku (15 dkg vnímavosti, prosím) jsem psala o tom, proč je pro nás vnímavost životně důležitá a jak nám slouží. Dnes se chci věnovat tomu, jak pocit využít v běžných pracovních situacích.

Ten člověk mi nesedí

Co když mám na pohovoru člověka, který má profesionální vystupování, kompetence, jež potřebujeme, ale přesto mi u něho NĚCO nesedí. Můžu nad tím buď mávnout rukou, nebo svému pocitu věnovat pozornost a dát si práci s tím, pochopit CO mi nesedí.  – „ Aha, vždyť on mi připomíná člověka, se kterým mám špatnou zkušenost. „ Touto úvahou mohu skončit a zjistit, že není čeho se bát. Nebo mohu pokračovat. „A čím mi ho vlastně připomíná? Dělá to ta podobná bradka? Nebo mi ho připomíná jejich podobná mimika? Podobná mimika může znamenat některé podobné vlastnosti.  Jaké vlastnosti bych vlastně nechtěla, aby měli společné? A jak ověřím to, že tomu tak není?“

Právě takto mne můj pocit může upozornit na to, co je pro mne důležité a může mi ušetřit dost peněz za zaškolování člověka, se kterým si vlastně nebudu rozumět. Zdá se vám to zdlouhavý proces? S pocity v naší zemi většina lidí pracovat neumí. Neříkám to z titulu člověka, který „už to umí“, ale jako někdo, kdo se vnímání pocitů stále učí a to, co jsem se naučila, využívám, ověřuji a učím další. Čím víc vnímám to, co mi pocity říkají, tím více praxí ověřuji, jakým signálům potřebuji věnovat pozornost a jak jim mohu důvěřovat. Důvěra ve vlastní pocity není automatická. Možná kdysi v dětském věku byla. Ale každopádně se v průběhu našeho dospívání a dospělého života objevila celá řada „rozumných“ argumentů, které vnímání pocitů odsunuly někam do pryč. A proto se dnes potřebujeme učit znovu využívat smysl, který odjakživa máme.

To je jasný

Pokud se například při poradě přistihnete při myšlence „proč o tom furt tak debatujou … to je přece jasný“, můžete si být jisti, že jste vedle jak ta jedle. Kdyby to totiž bylo fakt tak „jasný“, tak o tom debatovat nebude třeba. „Jasný“ tedy je jen fakt, že máte na něco „jasný“ názor, který můžete vnést do pléna a tím téma vyjasnit i ostatním, nebo zjistit, že nevidíte podstatnou část z jiného úhlu pohledu. To však zjistíte pouze při ochotě zpochybnit to, co víte a otevřít svůj názor ostatním. Pokud se tedy přistihnete při myšlence „to je přece jasný“, zbystřete. I Sokrates věděl, že vlastně nic neví. J

To je divný

Někdy jsme konfrontováni se situacemi, kterým nerozumíme, ale víme, že jsou „divný“. Kdysi mi například nastoupila do práce slečna, která úspěšně prošla výběrovým řízením, byla chápavá a dobře se zaučovala, ovšem neobvykle často odcházela na toaletu s kabelkou. Nejdříve jsme si říkali, že má možná ženské problémy. Situace však pokračovala. Připadalo mi, že nová kolegyně je poněkud nesoustředěná. Promluvila jsem si s ní na dané téma, ale dozvěděla jsem se jen to „že má problémy s močovým měchýřem“. Pocit „to je divný“ ale pokračoval a sílil. Nakonec jsme ověřili referenci u předchozího zaměstnavatele a zjistili jsme, že odešla, protože měla problémy s drogami. Někdy pocitu „to je divný“ nevěnujeme dostatek pozornosti, dokud „něco nepraskne“. Pokud však pocitu důvěřujeme, potřebujeme zjistit, s čím souvisí. Stojí to čas a energii, která se však vyplatí.

Ten mě ale štve

Většina z nás si někdy zažila ten pocit, že nám někdo pěkně leze na nervy. Například tím, že v kuchyňce po sobě neumývá nádobí. Pokud mě někdo štve, nejde jen o pocit, ale také o emoci – zlobu/vztek, která má svůj význam. Většina lidí je zvyklá hledat příčinu své emoce u druhých. „To je ale vůl.“ … a mnoho jiných přízvisek jsme schopní tomu druhému vymyslet. Pokud ale přistupujeme ke zlobě jako k informaci, že nikoli ten druhý, ale já jsem někde mimo realitu, můžeme zjistit, co nás přesně štve. Na příkladu s hrnečky to možná může být fakt, že jsme si nedali práci vyjasnit pravidla chování v kuchyňce, nebo jsme si je vyjasnili, ale za svými hodnotami si nestojíme. Celou situaci můžeme korunovat tím, že se pasujeme do role oběti, která ty hrnečky po všech umyje. Pak nám zloba může být užitečným podnětem k tomu, abychom si uvědomili, že svou hodnotu nevnímáme především sami v sobě. Pokud šetříme energii tím, že takový konflikt neotevřeme, posilujeme tím model vzájemného chování, který nám vadí. Narůstající vztek je o všem informací o mně pro mě.

Následuji svou radost

Radost je pro nás extrémně důležitý pocit. Pokud se máme rádi, chceme si dopřát radost prožívat. Každému z nás přináší radost něco jiného. Protože jsme každý jiný a mám odlišný sen o své seberealizaci. Pokud nás naše práce těší, máme z ní radost, je to pro nás známka, že jsme na správné cestě za svým snem. Někdo bude mít pocit uspokojení z toho, že je mamkou v domácnosti, jiný nebude spokojený, dokud nepokoří vrcholy. Spokojení jsme však pouze tehdy, když své sny následujeme a seberealizujeme se v tom, co nám přináší radost. Pak jsme ve svém životě úspěšní, protože jsme spokojení. Radost je tedy pro každého z nás velice důležitá emoce. Radost z práce u zaměstnance nemůže „zařídit manažer“. Není jaksi v našich silách postarat se o spokojenost ostatních. Můžeme ale zjišťovat, co je pro zaměstnance důležité, v čem se chtějí seberealizovat a co jim přináší radost. Pokud je to v našich možnostech a zájmu, můžeme jim takové podmínky vytvořit. Právě díky takovému přístupu vytváříme firemní prostředí, ve kterém lidé (spolu)pracují s radostí.