V životě hrajeme nejrůznější role a nasazujeme si k nim patřičné masky. Většinou to o sobě ani nevíme. Všechno se točí kolem našeho tzv. vnitřního dítěte. Proč? Důležité je si nejprve uvědomit, kde se v dospělém člověku takové vnitřní dítě vůbec bere.

V dětském věku se většina z nás nevyhnula situacím typu „Nedělej to, to není hezký.“ „Když budeš zlobit, nikdo si s tebou nebude chtít hrát.“ „Na to se neptej. To není slušné.“ I kdybychom byli jako rodiče sebeosvícenější a neodvolávali se na to, co je hezké a slušné a co ne, nevyhneme se situacím, kdy dítě musíme připravit na určité společenské normy. Těžko necháme malé dítě masturbovat na pláži, lepit žvýkačky po tramvaji, nebo říkat nahlas, že je někdo moc ošklivý. Dítě se snaží prosadit si za každou cenu svou, dokud nepochopí, že to není dobrý nápad, nebo nedostane jasné hranice. A ty často dostane i nepřiměřenou formou. Neexistují totiž dva lidé, kteří by „přiměřenost“ vnímali stejně. Vždy, když jsme prožívali rozpor mezi tím, co chceme, protože to tak cítíme a tím, co je rozumné, protože to říká rodič nebo učitel, došlo v nás k určitému rozdvojení osobnosti. Jedno já se vydalo cestou toho rozumného a postupně jsme z něj vykultivovali dospělého člověka, který ví, co se sluší a patří a jak to v životě chodí. Druhé já zůstalo „zastydlé“ se svou nepochopenou otázkou. „Proč?“ Je docela jedno, že dnes jako dospělí, už tyto odpovědi můžeme znát. Tento mentální otisk – toto malé já se svými pocity nepochopení a odmítnutí ze strany autority, nebo strachem z toho, co by tomu řekli …, v nás zůstává. Navíc, takových situací a otisků v raném dětství, pubertě i adolescenci vzniklo mnoho. Čím větší trauma, tím větší otisk.

Traumatem zde nenazývám jen otřesný zážitek například v podobě autonehody. Možná nebezpečnějším traumatem je „díra vykapaná do hlavy postupným kap … kap … kap“. Tím může být například pohrdlivý nebo odmítavý přístup rodičů či vrstevníků. Poznámky o tom, že „jsi líný“, „jsi sobec“, „jsi jako ten táta“, „jsi nešika“, „tohle ti nikdy nešlo“, atd.

A protože naše podvědomí je pestré – je to velký vesmír – vytváříme si kolem našeho vnitřního dítěte obranný mechanismus – celý systém dalších hrdinů. Inspirací jsou nám ti velcí v rodině, nebo nejrůznější hrdinové pohádek, legend či filmů – různí vůdci, rebelové, světáci, co v tom umí chodit, ti co za nás bojovali, ti co se za nás obětovali, nebo také bůh, bytosti božské či mytologické. Naše fantazie je obrovská a je nám zdrojem k tomu, vybrat si jakými chceme být. Kteří hrdinové inspirovali vás? A čím pro vás byli atraktivní? Mě například inspirovali vůdci vojenských mocností za druhé světové války, ale také nejrůznější špioni. (Od malička jsem totiž sledovala válečné filmy a četla válečné romány, což je dáno asi tím, že pocházím z vojenské rodiny.) Obdivovala jsem na nich schopnost zachovat chladnou hlavu, nepanikařit, ale i to, že mají moc. Blízká mi byla i Johanka z Arku. Líbila se mi na ní její odvaha, schopnost prosadit se mezi muži a vést vojsko, ale i schopnost vnímat předtuchy.

Když se v mládí dostaneme například do kritické situace, často nevědomě sehráváme role inspirované lidmi, kteří nás ovlivnili. To jsou naše první krůčky k tomu, pokusit se být jako někdo, koho podvědomě obdivujeme. Vytváříme si tak v sobě zatím nekonsistentní části své osobnosti. Proč nekonsistentní? Protože jsou nevědomé a poněkud žijí vlastním životem. Nevědomě hrajeme i další role – snažíme se být správným rodičem, správným dítětem, správným manažerem, správným obchodníkem, zkrátka snažíme se být správní. 🙂 A to je samotný princip, jak hraní role vzniká. V tu chvíli totiž nezjišťujeme, co si myslíme a co cítíme, co chceme a nechceme, co potřebujeme a co je pro nás důležité. Zjišťujeme, co je správné, jak se to správně dělá, jak se máme správně zachovat a také se to snažíme udělat.

Být autentický, resp. být sám sebou, znamená stále zjišťovat – co si myslím a co cítím, co mi vyhovuje/nevyhovuje, co chci/nechci, co se mi líbí/nelíbí, co mi v životě funguje/nefunguje, čemu důvěřuji/nedůvěřuji, atd. Uvědomování si vlastních pocitů a potřeb a zvažování svých hodnot vyžaduje čas. Tento proces je efektivní tehdy, když ho sdílíme s ostatními. Nejen že si tím tříbíme myšlenky, ale především tak máme možnost konfrontovat své vnímání s jinými úhly pohledu a eliminovat své iluze. Znáte ty situace, kdy se snažíte něco popsat a už ve chvíli, kdy to říkáte, cítíte, že to není to ono. Nebo se jdete na něco zeptat a vyřčením otázky si sami odpovíte? Právě proto je důležité, nezůstávat jen u svých myšlenek a pocitů „v duchu“, ale také je vyjadřovat. Teprve projevováním svých myšlenek, pocitů a emocí je člověk sám sebou, teprve tehdy je autentický a pro ostatní obohacující.

Pokud věnujeme pozornost myšlenkám, které nám nenápadně proběhnou kdesi vzadu v naší hlavě, a také postojům, které zaujímáme, můžeme vypozorovat, že tyto naše postoje přísluší k různým nevědomým já. Tyto nevědomé části našeho já můžeme pozorovat, poznat a pochopit. Například můžeme pozorovat emotivní myšlenky, které bychom nahlas raději nikdy nevyslovili, nebo si je dokonce ani nepřipustili. A tak se například na firemní poradě se šéfem, který právě kritizuje výkon týmu, můžeme stát pozorovatelem našeho vnitřního dialogu typu:

„Proč tady před všema vyšiluje? Na co si tu hraje? Jestli bude pokračovat, tak mu řeknu, že je ubohej a pudu domů. Mám ho dost.“

„Ty že by ses zmohl na takovou reakci? Tak proč tady sedíš jak tvrdý Y a něco tomu chytrákovi neřekneš?“

Když si položíme otázku – Kdo ve mně se takhle cítí? Kdo ve mně si tohle myslí? Můžeme zavřít oči a toto já si představit – prohlédnout si prostředí, kde ho pozorujeme, představit si vztahy s ostatními našimi částmi. Na tyto naše postoje nás ještě častěji upozorní ostatní lidé. Ať už verbálně, nebo svou neverbální reakcí. A to je pro nás také důležitý podnět. Protože bez rozhovoru s druhými se nám naše vlastní nevědomé vzorce objevují velice těžko. Metodu voice dialog, která se identifikaci jednotlivých částí našeho Já, resp. našich podosobností věnuje, velmi pěkně popsal Artho Wittemann ve své knize Architektura vnitřního světa člověka. Artho Wittemann je autor metody Individuální systemika, která prostřednictvím objevování zdroje našich postojů identifikuje osoby v nás (v článku používám termín podosobnosti). Každá taková vnitřní osoba vychází z jiného druhu vnímání, vládne jinými schopnostmi a má jiné potřeby. Psýché člověka Wittemann pomyslně rozdělil na 5 kontinentů, které jsou reprezentovány různými osobami – žena (intuitivní inteligence), muž (racionální inteligence), dítě (citová inteligence), zvíře (instinktivní inteligence), bůh (spirituální inteligence).

Naši vnitřní hrdinové mají vnitřní úkol – postarat se o naše dětské, křehké, citlivé, láskyplné, hravé a kreativní já. Že nám to nejde podle našich představ, je normální. Já například jsem se sice uměla zachovat velmi bojovně, odvážně a zachovat chladnou hlavu. Na druhou stranu mne přepadávaly slzy a sebelítost (jiná podosobnost) ve chvíli, kdy jsem o to vůbec nestála. Bylo to zcela mimo mou vědomou kontrolu. Moje snaha působit jako hrdina tedy vzala rychle za své. Stejně tak jako u lidí, kteří si představí, jak to těm ostatním pěkně vytmaví, ale když mají otevřít pusu, nedokáží promluvit. Představit si dokonalého hrdinu je jednoduché, ale teprve v realitě zjistíme, že selháváme tam, kde jsme se ještě nenaučili chápat hodnoty, které jsou pro nás důležité, nepochopili jsme souvislosti našich hodnot s univerzálními principy nebo jako v uvedených příkladech – dokud nepoznáme své nevědomé části.

Náš repertoár rolí, které si osvojujeme, ale nekončí. Příklad do života si bereme i z kritiků, kteří živí strach v nás. Někdy to mohou být perfekcionisté usilující o dokonalost. Jindy vyznavači jedné pravdy – samozřejmě té správné. A protože si vlastní hodnoty teprve vytváříme, snadno v nás i nevinná zpětná vazba podporuje strach. Vytváříme si tak našeho vlastního vnitřního kritika, který se nás umí dotknout zevnitř a je zdrojem pochybností o nás samých.

Ve všem existuje rovnováha. Dokonce i v těchto našich podosobnostech, které dohromady tvoří naši osobnost. Každého poseroutku v nás vyvažuje hrdina, který v nás je, i když je neprojevený. Každého dominantního chlapáka vyvažuje citlivé submisivní já. Čím větší extrém prožíváme (například hranou dobrosrdečnost), tím větší opačný extrém v sobě prožíváme (opakem je nevraživost). To všechno v nás je, resp. tím vším jsme. Jedině tím, že poznáme svůj vlastní stín, svá nepěkná já a přijmeme se s láskou takoví, jací jsme, můžeme vědomě prožívat to, kým opravdu jsme – v něčem skvělí, v něčem nešikovní, v něčem rozhodní a v něčem nejistí, láskyplní i žárliví, bojovní i bojácní.

Zdá se vám to moc imaginární? Že člověk sehrává roli, jednodušeji vidíme na ostatních než na sobě. Můžeme pozorovat například rebely, kteří si vždycky najdou důvod k tomu, aby rebelovali. Můžeme vidět hrdiny, kteří jsou hrdiny ve chvíli, kdy nemůžou nic zkazit. Můžeme vidět ženy s implicitně nasazeným úsměvem, který nekoresponduje s tím, co prožívají. Nebo muže, kteří si sehrávají roli děda vševěda, jenž snědl všechnu moudrost a nic už ho nemůže překvapit. Odosobněnou roli prožíváme ale i tehdy, když mlčíme a nedáme najevo svou pochybnost a raději zvolíme masku toho, kdo ví „o co go“ a neptá se hloupě.

Naše podosobnosti spolu žijí bohatý vnitřní život a spolu tvoří více či méně funkční systém. Pokud jim věnujeme pozornost, můžeme objevit vzorce uvažování, které nás v životě blokují a přesvědčení, které nám znepříjemňují život. Na druhou stranu v sobě můžeme objevit netušený potenciál – sílu, odvahu, odhodlání. I proto se investice do poznávání svého nevědomí vyplatí.

Adéla Humlová