Anketa

Které téma je pro Váš osobní rozvoj nejpřínosnější?
Celkem hlasů : 33

Logické konstrukty znemožňující respekt odlišných názorů

Člověk si za svůj život vytvoří mnoho “logických” důvodů, kterými si racionalizuje své rozhodování. Slovo “logických” zde uvádím do uvozovek, neboť tyto důvody bývají často pouhými logickými konstrukcemi založenými na nevědomých základech. Při jejich bližším prozkoumání však zjistíme, že mívají velmi vratký původ. Celá řada těchto logických konstruktů se u lidí často opakuje. Proto si zde dovolím některé z nich popsat.

Lidé si často vybírají, čí názory je zajímají a čí ne. A to platí i o jejich kolezích či podřízených. Na poradách to pak v důsledku vypadá tak, že zatímco něčí názory vyslyší, úhel pohledu jiných lidí přejdou bez odezvy či se stručnou odmítavou reakcí. Jedním z důvodů, proč názor konkrétních lidí manažer nepřijímá, je, že zkušenost daného zaměstnance je v rozporu s jeho vlastní zkušeností. V tu chvíli však tento manažer zapomíná na to, že každá událost může mít v jiném čase a jiném prostoru různý průběh. To, co se jednomu člověku osvědčí, se někomu jinému osvědčit nemusí. Rozdíl nemusí být jen ve vnějších podmínkách, ale také v přístupu a v tom, jaká má daná zkušenost pro člověka individuální hodnotu.

Jiným důvodem, proč manažer názor jiné osoby nepřijímá, je prostý fakt, že tuto osobu nevnímá rovnocenně. Jedná se nejspíš o člověka, který se v jeho očích může chovat v rozporu s jeho vlastním žebříčkem hodnot, nebo nevyniká v oblasti, o které mluví, nebo prostě nedosáhl takových “kvalit”, aby ho manažer akceptoval za partnera, jehož názory ho zajímají. Tímto zaškatulkováním daného člověka se však manažer ochuzuje o úhel pohledu, který by pro dobro věci mohl být velmi užitečný. Ba co víc, přehlížený zaměstnanec bude mít oprávněný pocit, že pro společnou tvorbu nemá jeho názor význam.

Jindy má člověk zase pocit, že v některé oblasti “už ví”, co je nejlepší. Pocit “už vím” je ovšem to nejošidnější, co člověka může potkat. Pokud k takovému závěru dojdeme, jsme na nejlepší cestě k tomu, aby nám život ukázal, že víme “houby”. Ne nadarmo Sókratés prohlásil “vím, že nic nevím”. Jakmile přestaneme hledat a být otevření novým podnětům, naše názory zkrátka zkostnatí a přestanou být poplatné měnící se době i zcela odlišným zkušenostem.

Další pastičkou pro odsouzení odlišného názoru je fakt, že člověk často posuzuje vše podle sebe. To v zásadě není špatné, pokud u toho nezapomíná na to, že ostatní lidé jsou jiní a mají jiné hodnoty, potřeby i zkušenosti. Omyl založený na posuzování “podle sebe soudím tebe” je propastí, kterou lidé překonávají celý život.

Podobným omylem je podvědomá snaha lidí rozhodovat se “správně”. Při bližším prozkoumání toho, co to “správně” znamená, zjistíme, že se jedná o názor opírající se o domnělý názor většiny, respektive společnosti, popřípadě očekávaný názor vlastních rodičů, prarodičů či jiných autorit.

Společným jmenovatelem pro všechny výše uvedené typy odmítání odlišného názoru je fakt, že člověk vychází ze svých “logických” závěrů. Často však ignoruje své vlastní pocity či intuici. Člověk má často spoustu takzvaně “dobrých logických” důvodů, proč se neřídit svými pocity. To má ovšem za následek fakt, že nebere vážně podstatnou část populace, která se rozhoduje spíše na základě svých pocitů a intuice. Touto částí populace bývají většinou ženy, nikoli však výhradně. Pokud by svým pocitům naslouchal, vypadaly by jeho úvahy o odlišných nápadech, názorech a lidech spíše takto „Co se mi to snaží říct? Na co naráží? Nevidím v jejich reakcích souhlas. Proč? Mají na to jiný názor? Jaký na to mají názor? Co mě na tom člověku dráždí? Co to je, proč ho neberu? Jak se mě to týká?“ Toto uvažování je jistě zdlouhavější, ale v důsledku vede k lepším vztahům, odladěným řešením, menšímu výskytu chyb, celkově větší spokojenosti všech a v neposlední řadě k vlastnímu osobnímu růstu.

Poznámka autora: Článek je vyjmut z mé přednášky na konferenci ICTM 2011. Celý obrázek o tématu tvoří dohromady s ostatními kapitolami přednášky.